|
Titel : Všem těžce zkoušeným podruhé
|
Autor: Luboš
()
Datum: 22.05.2002 09:51:09
Uplynula pro mne strašně dlouhá doba od mého prvního příspěvku "Všem těžce zkoušeným". Já vím, že sem můj příběh příliš nepatří, ale přeci ... je také o nesmírném trápení. Neznám na Internetu žádné jiné místo, kam bych chtěl o svém trápení napsat. Předně Vám všem chci napsat, že mne moc potěšil každý příspěvek, který jste pod ten můj napsali. Moc si vážím povzbuzujících slov od té hrstičky dobrých lidí, kteří mi napsali. Všem bych Vám chtěl napsat a říct, že už je to tři a půl měsíce, co se snažím udržet naši rodinu pohromadě. Byla a je to doba strašně těžká. Připomínám, že po 12ti letech báječného společného života se manželka seznámila s člověkem, do kterého se nesmírně zamilovala a přestože kvůli dětem žijeme nadále spolu, nedokáže se ho vzdát. Já pořád z celého srdce svou manželku miluji, ale ona svou lásku dává jemu. Já ani nevím, proč už mne ta láska nepřešla, proč ji mám pořád tolik rád, proč se tím tolik trápím? Manželka sama tvrdí, že by chtěla zase spokojený a šťastný život. Máme přeci Terezku (10) a Tomáška (7) a i teď je nám spolu pořád hezky. Snažíme se žít co možná nejlépe - asi se budete divit, ale chováme se k sobě i teď moc hezky, máme se i teď rádi. Jezdíme s dětmi na výlety, snažíme se prožít tohle těžké období tak, abychom na něj třeba někdy rádi vzpomínali. Je to ale zároveň strašně smutné - cítím, jako bychom se takhle hezky už vlastně jenom loučili. A tak tady smutně čekám, hubnu, chodím za psychology. Pořád se snažím věřit tomu, že se nám jednoho krásného dne vrátí a že tohle strašné trápení vyměníme za náruč štěstí. Chtěl bych nějak vydržet alespoň půl roku, pokud se do té doby nestane nějaký krásný zázrak. Vím, že když manželka svého milého do půl roku nedokáže opustit, budu muset odejít já, protože pak už je naděje malá a já bych se tím trápením zničil. Dokud člověk pořád věří v obrat k lepšímu, tím víc se trápí. Ve chvíli, kdy ztratíme poslední jiskřičku naděje už je to jenom o zapomínání, čas naši bolest pomaličku začne zahlazovat. Ale dokud každé ráno věříme, že přijde obrat k lepšímu, je naše trápení stále stejně intenzívní. Nevím, jak to celé nakonec dopadne, ubývají mi síly i naděje, ale slibuji, že Vám o tom určitě napíšu. Všem nám přeju hodně síly a štěstí. Luboš z Chomutova.
|
|
|
