« Vzpomínka na nášho andílka



Když jsme se s manželem rozhodli pro druhé dítě, byly našemu synovi skoro 2 roky. Myslela jsem si, že nebude problém otěhotnět, vždyť syna jsme počali hned první měsíc snažení.

Po třičtvrtě roce snahy otěhotnět jsem se šla poradit s gynekologem. Ten mě uklidnil a dal mi ještě pár měsíců. Bohužel jsem neotěhotněla a dokonce se mi na 3 měsíce úplně ztratila menstruace.

Lékař mi doporučil CAR. Zde nám udělali všechna možná vyšetření, dostala jsem léky, manžel vitamíny a začal kolotoč snaľení o miminko. Nejprve jsem brala léky na vyvolání ovulace, které zabraly jen první měsíc. Po 5 měsících zabraly znovu a následovala 1. inseminace. Po 14 dnech menstruace... Další měsíc injekce a 2. inseminace, menstruace... Opět další měsíc injekce, 3. inseminace a menstruace...

Pak byly 2 měsíce odpočinku a 1. IVF s hyperstimulačním syndromem. Vajíček bylo 15, oplodnilo se jich s bídou 5, na transfer zůstala 2. Za týden jsem dostala menstruaci... Po třech měsících jsem se rozhodla pro 2. IVF. Tentokrát bylo 16 vajíček, oplodnilo se 12 (s pomocí ICSI), na transfer zbyla 3. A za týden opět menstruace...

Synovi už byly 4 roky, pořád se ptal, kdy budeme mít miminko. Byla jsem úplně zoufalá a bála jsem se, že nikdy...
Po mateřské dovolené jsem nastoupila do práce a dojíždění do CAR už nebylo možné. Rozhodla jsem se dát tomu několik měsíců volný průběh. Brala jsem pouze léky na ovulaci (které opět nezabíraly) a pravidelnou menstruaci. Po třech měsících jsem jela znovu do CAR na ultrazvuk, jestli ten měsíc bude ovulace. Bohužel opět nic, tak jsem chtěla nechat předepsat další léky, ale byla mi doporučena inseminace.

Rozhodla jsem se, že to tedy zkusím později, třeba na podzim nebo v zimě, do té doby nebudu brát nic. Pak přišel konec června a menstruace. Přesně v době termínu další MS v červenci jsem začala slabě špinit, ale druhý den to skončilo. Na začátku srpna jsme odjížděli na dovolenou. Tušila jsem, že to dostanu tam (zákon schválnosti u mě vždycky fungoval). Druhý den na dovolené opět špinění, které po pár hodinách skončilo. Koncem srpna jsem si dělala těh. test, vyšel negativní, ale MS nikde. Koncem září další test - slabě pozitivní po půl hodině, takže jsem mu nevěnovala pozornost.

V polovině října jsem měla nevolnosti a divné pocity, tak jsem si udělala další test - tentokrát jasně pozitivní ihned. Měla jsem obrovskou radost, večer jsem to řekla manželovi, který tomu nemohl uvěřit. Rodině jsme to chtěli říct, až nám to potvrdí lékař. Den před návštěvou lékaře jsem večer začala slabě špinit. Věděla jsem, že je něco špatně. Druhý den jsem šla k lékaři, který mně těhotenství potvrdil, ale na základě mnou uvedených údajů o poslední menstruaci se nemohl dopočítat stáří těhotenství. Podle poslední menstruace bych už musela být v 16 tt, ale podle UZV to byl 8 tt. Tvářil se starostlivě, ale snažil se mě uklidnit, když jsem se svěřila, že vím, že je něco špatně. Vzal mi krev na HCG a měla jsem přijít za 2 dny. Vrátila jsem se do práce a za hodinu jsem začala krvácet. Vyděšená jsem mu volala. Poslal mě okamžitě do nemocnice. Cestou do nemocnice jsem manželovi říkala, co jsem se dozvěděla od lékaře a co se vlastně děje. Naznačila jsem mu, že může jít o potrat.

V nemocnici jsem šla na UZV, kde viděli v děloze něco, co moc nepřipomínalo embryo. Lékař mi naznačil, že může jít o prázdný plodový obal. Ihned mě hospitalizovali a odebrali krev s tím, že za 2 dny to zopakují a podle hladiny HCG budou vědět víc. Druhý den ráno při vizitě jsem jim řekla, že stále krvácím, že to vypadá jako normální menstruace a že už ze mě odchází i kousky sliznice. Vzali mě hned na UZV. Tentokrát už jsem embryo poznala i já, tak jsem doufala, že je ještě šance. Bohužel mi lékař sdělil, že není srdeční akce a jde o zamlklý potrat.

Během hodiny jsem se měla připravit na zákrok pod celkovou narkózou, kdy mi vyčistí dělohu. Rozplakala jsem se a ještě stačila manželovi poslat zprávu, co se stalo. Pak už mě volali na podepsání souhlasu se zákrokem a snažili se vysvětlit, proč se to asi mohlo stát. Byly to velmi obecné důvody, ale pochopila jsem, že se to stává často a nejčastěji takto příroda řeší svůj omyl. Po probuzení z narkózy mi sdělili, že vše proběhlo bez komplikací a druhý den můžu jít domů. Dostala jsem na týden neschopenku a manžel mě odvezl domů.

Doma jsem se zavřela do ložnice a první 3 dny téměř neustále brečela. Zhubla jsem 7 kg a začala omdlívat. Po 3 dnech se na to manžel už nemohl dívat a důrazně mi promluvil do duše. Nejprve jsem si myslela, že si snad dělá legraci, že absolutně netuší, co prožívám. Přišlo mi to od něho velmi hrubé. Ale vlastně mě tím uklidnil, už jsem věděla, že nejsem sama. Od té doby zase funguju celkem normálně, i kvůli synovi se musím snažit.

Dnes už je to víc než 14 dní. Chodím zase do práce, kde nikdo nic neví. Pouze nejbližší rodině jsme řekli, co se stalo. Byl to pro ně velký šok, protože ani nevěděli, že jsem byla těhotná. Těším se, že už příští týden máme povoleno i milování.... Můj gynekolog mi dokonce řekl, že o další miminko se můžeme pokoušet hned, že nemusíme čekat. Oproti tomu v nemocnici mi doporučovali počkat 3-5 měsíců, tak nevím, co si mám vybrat.

Snažím se odhánět myšlenky, že se mi už nikdy nepodaří otěhotnět, nebo že to dopadně stejně nebo ještě hůř. V dobrém psychickém stavu ještě rozhodně nejsem. Utěšuju se, že mám tam nahoře andílka, který nás všechny bude ochraňovat a nedopustí, aby níš syn zůstal bez vytouženého sourozence. Určitě na nás dává pozor. Máme tě moc rádi andílku a nikdy nezapomeneme.......

Máma, táta a bratříček Vojtíšek





« Vzpomínka na nášho andílka