Když jsme se s manželem rozhodli pro druhé dítě, byly našemu synovi skoro 2
roky. Myslela jsem si, že nebude problém
otěhotnět, vždyť syna jsme počali hned první měsíc snažení.
Po třičtvrtě roce snahy otěhotnět jsem se šla poradit s gynekologem. Ten mě
uklidnil a dal mi ještě pár měsíců. Bohužel jsem
neotěhotněla a dokonce se mi na 3 měsíce úplně ztratila menstruace.
Lékař mi doporučil CAR. Zde nám udělali všechna možná vyšetření, dostala
jsem léky, manžel vitamíny a začal kolotoč
snaľení o miminko. Nejprve jsem brala léky na vyvolání ovulace, které
zabraly jen první měsíc. Po 5 měsících zabraly znovu
a následovala 1. inseminace. Po 14 dnech menstruace... Další měsíc injekce a
2. inseminace, menstruace... Opět další měsíc injekce, 3. inseminace a menstruace...
Pak byly 2 měsíce odpočinku a 1. IVF s hyperstimulačním syndromem. Vajíček
bylo 15, oplodnilo se jich s bídou 5,
na transfer zůstala 2. Za týden jsem dostala menstruaci... Po třech
měsících jsem se rozhodla pro 2. IVF. Tentokrát bylo 16
vajíček, oplodnilo se 12 (s pomocí ICSI), na transfer zbyla 3. A za týden
opět menstruace...
Synovi už byly 4 roky, pořád se ptal, kdy budeme mít miminko. Byla jsem
úplně zoufalá a bála jsem se, že nikdy...
Po mateřské dovolené jsem nastoupila do práce a dojíždění do CAR už nebylo
možné. Rozhodla jsem se dát tomu několik
měsíců volný průběh. Brala jsem pouze léky na ovulaci (které opět
nezabíraly) a pravidelnou menstruaci. Po třech měsících
jsem jela znovu do CAR na ultrazvuk, jestli ten měsíc bude ovulace. Bohužel
opět nic, tak jsem chtěla nechat předepsat další
léky, ale byla mi doporučena inseminace.
Rozhodla jsem se, že to tedy zkusím později, třeba na podzim nebo v zimě,
do té doby nebudu brát nic. Pak přišel konec
června a menstruace. Přesně v době termínu další MS v červenci jsem začala
slabě špinit, ale druhý den to skončilo. Na začátku
srpna jsme odjížděli na dovolenou. Tušila jsem, že to dostanu tam (zákon
schválnosti u mě vždycky fungoval). Druhý den na
dovolené opět špinění, které po pár hodinách skončilo. Koncem srpna jsem si
dělala těh. test, vyšel negativní, ale MS nikde.
Koncem září další test - slabě pozitivní po půl hodině, takže jsem mu
nevěnovala pozornost.
V polovině října jsem měla nevolnosti a divné pocity, tak jsem si udělala
další test - tentokrát jasně pozitivní ihned. Měla jsem
obrovskou radost, večer jsem to řekla manželovi, který tomu nemohl uvěřit.
Rodině jsme to chtěli říct, až nám to potvrdí lékař.
Den před návštěvou lékaře jsem večer začala slabě špinit. Věděla jsem, že
je něco špatně. Druhý den jsem šla k lékaři, který
mně těhotenství potvrdil, ale na základě mnou uvedených údajů o poslední
menstruaci se nemohl dopočítat stáří těhotenství.
Podle poslední menstruace bych už musela být v 16 tt, ale podle UZV to byl
8 tt. Tvářil se starostlivě, ale snažil se mě uklidnit,
když jsem se svěřila, že vím, že je něco špatně. Vzal mi krev na HCG a měla
jsem přijít za 2 dny. Vrátila jsem se do práce
a za hodinu jsem začala krvácet. Vyděšená jsem mu volala. Poslal mě okamžitě
do nemocnice. Cestou do nemocnice jsem
manželovi říkala, co jsem se dozvěděla od lékaře a co se vlastně děje.
Naznačila jsem mu, že může jít o potrat.
V nemocnici jsem šla na UZV, kde viděli v děloze něco, co moc nepřipomínalo
embryo. Lékař mi naznačil, že může jít o prázdný
plodový obal. Ihned mě hospitalizovali a odebrali krev s tím, že za 2 dny
to zopakují a podle hladiny HCG budou vědět víc.
Druhý den ráno při vizitě jsem jim řekla, že stále krvácím, že to vypadá
jako normální menstruace a že už ze mě odchází i kousky
sliznice. Vzali mě hned na UZV. Tentokrát už jsem embryo poznala i já, tak
jsem doufala, že je ještě šance. Bohužel mi lékař sdělil,
že není srdeční akce a jde o zamlklý potrat.
Během hodiny jsem se měla připravit na zákrok pod celkovou narkózou, kdy mi
vyčistí dělohu. Rozplakala jsem se a ještě stačila
manželovi poslat zprávu, co se stalo. Pak už mě volali na podepsání
souhlasu se zákrokem a snažili se vysvětlit, proč se to asi
mohlo stát. Byly to velmi obecné důvody, ale pochopila jsem, že se to stává
často a nejčastěji takto příroda řeší svůj omyl.
Po probuzení z narkózy mi sdělili, že vše proběhlo bez komplikací a druhý
den můžu jít domů. Dostala jsem na týden neschopenku
a manžel mě odvezl domů.
Doma jsem se zavřela do ložnice a první 3 dny téměř neustále brečela.
Zhubla jsem 7 kg a začala omdlívat. Po 3 dnech se na to
manžel už nemohl dívat a důrazně mi promluvil do duše. Nejprve jsem si
myslela, že si snad dělá legraci, že absolutně netuší,
co prožívám. Přišlo mi to od něho velmi hrubé. Ale vlastně mě tím uklidnil,
už jsem věděla, že nejsem sama. Od té doby zase funguju
celkem normálně, i kvůli synovi se musím snažit.
Dnes už je to víc než 14 dní. Chodím zase do práce, kde nikdo nic neví.
Pouze nejbližší rodině jsme řekli, co se stalo. Byl to pro ně
velký šok, protože ani nevěděli, že jsem byla těhotná. Těším se, že už
příští týden máme povoleno i milování....
Můj gynekolog mi dokonce řekl, že o další miminko se můžeme pokoušet hned,
že nemusíme čekat. Oproti tomu v nemocnici
mi doporučovali počkat 3-5 měsíců, tak nevím, co si mám vybrat.
Snažím se odhánět myšlenky, že se mi už nikdy nepodaří otěhotnět, nebo že
to dopadně stejně nebo ještě hůř. V dobrém psychickém
stavu ještě rozhodně nejsem. Utěšuju se, že mám tam nahoře andílka, který
nás všechny bude ochraňovat a nedopustí, aby níš syn
zůstal bez vytouženého sourozence. Určitě na nás dává pozor. Máme tě moc
rádi andílku a nikdy nezapomeneme.......
Máma, táta a bratříček Vojtíšek
|