« Vzpomínka na Kristýnku


Před necelými dvěma roky jsem začala toužit po děťátku. Se svou tužbou jsem se svěřila manželovi, který byl k mému překvapení také pro. Vlastně nebyl důvod, proč nemít dítě. Oba jsme měly dobré zaměstnání, byt, no zkrátka jsme měli vše, po čem jsme toužili. Jen maličké nám chybělo.

Objednala jsem se tedy k lékaři a svěřila se také jemu. Ten mne prohlédl a řekl, že vlastně nic nebrání mému početí.. Byla jsem úplně zdravá a šťastná žena.
Vysadila jsem tedy antikoncepci a začala prožítat své ovulační dny. Při jakémkoliv zpoždění jsem okamžitě měla po ruce připravený těhotenský test. Bohužel měsíce plynuli velice rychle a miminko se stále nedostavovalo. Rozhodla jsem se opět navštívit svého gynekologa. Ten mne však okamžitě uklidnil, že tri měsíce po vysazení antikoncepce jsou velice krátká doba a že se tedy nemusím zneklidňovat. Také mi doporučil, abych se neupínala pouze na zplození potomka a věnovala se běžným životním záležitostem. Jeho rady jsem si vzala k srdci a začala se naplno věnovat své práci. Tím větši bylo (po dalších dvou měsících) moje překvapení, když jsem si všimla týdenního zpoždění cyklu. Ke své smůle jsem doma nenašla jediný těhotenský test. V mžiku jsem byla na nohou a spěchala přes ulici do lékárny. Doběhla jsem udýchaná a milá slečna za pultem se mne s úsměvem zeptala co si budu přát. Okamžitě jsem vyhrkla: "jeden těhotenský test prosím!" Prodavačka se opět usmála, když mi jej podávala a řekla jen: "hodně štěstí". Její úsměv jsem ji oplatila a opět uháněla domů.
Doma jsem test otevřela a četla jeho návod, jako bych ho viděla poprvé. Každý krok jsem si přečetla raději dvakrát. Po otestování jsem celé tři minuty přecházela po koupelně a snad jsem se bála na něj pohlédnout.
Když zazvonil časovač, vrhla jsem se k umyvadlu jako o závod. K mé nevýslovné radosti se objevili dva rudě zářící proužky.. Nemohla jsem uvěřit a dalších pět minut jsem jen stála pozorovala ty dvě čárky a děkovala bohu, že mohu prožívat tohle nádherné štěstí.
Když jsem se konečně probrala ze svého snění zvedla jsem telefon a zavolala manželovi. Na neštěstí jsem ho vyrušila z jakési obchodní schůzky. Ani se nestačil zeptat co potřebuju a já na něj hned vyhrkla, že jsem těhotná.
Je mi líto, že jsem neviděla, jak se v tu chvíli tvářil. Náhle úplně oněměl a řekl jen: "Hned jsem doma!"
No po pravdě to hned nebylo. Musel dokončit svou schůzi. Asi si dokážete představit, jak moc jsme byli oba šťastní, když jsme se večer konečně objali.

Od té chvíle bylo všechno nádherné. Chodili jsme pravidelně na kontroly k doktorovi a pozorovali se zatajeným dechem, jak je ten drobeček úžasný. Nevěřila jsem, že se už v 8 týdnu hýbe. Co hýbe. Doslova sebou škubala. Nechápala jsem, proč tedy necítím pohyby. Na mou otázku dr. reagoval pobaveným úsměvem se slovy: "měřé pouze 12mm".
Také jsme sledovali její srdíčko, jak při každé prohlídce bylo o něco větší a tlouklo silněji.
Byli to zkrátka nejkrásnější chvíle mého života. Tedy pokud nemluvím o šťastých ranních nevolnostech, které mnohdy přetrvávali celé dny... (říká se však, že když je matce nevolno, vše se vyvíjí v nejlepším pořádku.)
Tím jsem se uklidnila a dál si užívala svého rostoucího bříška a pokladu v něm se skrývajícího...

Přešlo pár perných měsíců a chýlilo se k polovině mého těhotenství.. Tou dobou jsem chvílemi měla pocit, jako bych už něco cítila. Jakoby šimrání motýlími křídly.. dr. Mi řekl, že již brzo začnu cítit opravdové pohyby.
Nemohla jsem se dočkat až to ucítím. A pak jednoho dne, kdy jsem klidně odpočívala po obědě v pohodlném křesle se to stalo. Konečně jsem ji ucítila. Pěkně silně. Od tehle chvíle jsem své bříško brala na vědomí daleko víc. Každý pohyb byl pro mne darem. Dokonce i ta bolavá žebra, na která jsem si nemohla ani sáhnout, s jakou silou se do nich opírala, když se protahovala, nebo otáčela..
A jak dny plynuli, proběhlo dalších pár prohlídek, které byli v naprostém pořádku. Musela jsem projít příšernými testy na cukrovku při nichž jsem byla "surově donucena" vypít 2dl čisté glukosy a to na lačný žaludek, takže jsem měla pocit, jako bych měla v žaludku něco nepřirozeně velkého, co se v něm otáčelo a nutilo mně na zvracení.
Díky Bohu po dvou hodinách strávených v čekárně mi byla opět "násilně" odebrána zkumavka krve a byla jsem poslána domů. S tím, že výsledky pošlou mému gyn. Doma jsem se s největší chutí vrhla na ledničku. To však byla moje osudová chyba. Cokoliv jsem totiž pozřela, šlo velice rychle ven.
A tak v poklidu rodinného krbu uběhlo dalších pár měsíců a já nastoupila na mateřskou dovolenou. Mezitím se náš byt začal velice nebezpečně přeplňovat všemožnými dětskými přípravkami, postýlkami, dupačkami, vaničkami a já nevím čeho všeho. Myslím, že kapacita našeho bytu byla vyčerpána do nejmenší zásuvky.
Na řadě byla poslední řada předporodních prohlídek. Vždy jsem se na tyhle okamžiky velice těšila. Při předposlední prohlídce jsem se však polekala a pan doktor také. Moje malá se zčistajasna otočila hlavičkou nahoru a přitom se přes hrudník ovinula pupeční šnůrou, dr. chvíli přemýšlel a pak řekl, že má ještě dva týdny na to, aby se obrátila zpět do porodní polohy. Jelikož šnůra neohrožovala krk a kyslíku bylo dostatek nebyl důvod k vyvolávání porodu, musela jsem však každý druhý den chodit na prohlídky, aby se kontrovaly ozvy a tepová frekvence mého zlatíčka. Měla jsem strach a tak mi nebezpečně vyskakoval tlak do výšek.
Dostala jsem jakési vitamíny a léky na tlak. Při další prohlídce se Týnce povedlo otočit do původní polohy.
No nemohla jsem dostat lepší zprávu, než že je vše v naprostém pořádku.
Zbývali poslední tři dny do mého termínu a tak jsem si ještě užívala chvíle klidu doma s manželem. Chodili jsme společně na procházky a prohlíželi si obchody s dětskými potřebami. A dokupovali poslední "nezbytné zbytečnosti", které se nám zalíbily.

Konečně přišla ta dlouho očekávaná chvíle a já začala mít bolesti v zádech a stahy bříška. Maličké se to zřejmě dvakrát nezamlouvalo a pěkně sebou šila. Stále jsem ji cítila a přála si, abych ji konečně mohla stisknout v náručí. Věděla jsem, že už to bude trvat jen pár hodin, než konečně spatřím její tvářičku. Byla jsem nesmírně zvědavá, jestli bude podobná mne, nebo Michalovi. Zda bude mít vlásky tmavé, nebo světlé, nebo jestli vůbec nějaké bude mít. Bolesti se každou chvíli stupňovali a já měla pocit, že už to dlouho nevydržím. Zvedla jsem tedy telefon a s maximálně vynaloženým úsilím jsem zavolala Míšovi, že už přišel čas a naše malá chce na svět. Kontrakce se zrychlovali a než přijel domů byly stahy po 10ti minutách. Popadli jsme mojí tašku do porodnice a odcházeli. U dveří jsem se naposledy ohlédla a v duchu si řekla, že za pár dní se sem vrátíme tři.

Zabouchla jsem byt a nastoupila do auta. V nemocnici jsme dorazili na příjem a tam si mne okamžitě převzali pracovníci porodnice. Byla jsem nedočkavá a hlavně vyděšená. Rodila jsem poprvé. Pořádně jsem nevěděla do čeho jdu. Měla jsem obavy z toho, co mne čeká a zároveň jsem neuvěřitelně těšila na výsledek mého devíti-měsíčního počínání.

Náhle šlo všechno tak rychle.. dostala jsem injekci na uklidnění, po které jsem se cítila (jak to jen popsat) jako zfetovaná. Pak přišel jakýsi doktor, prohledl mne něco zamumlal a odešel. Po chvíli přišla sestra a zavedla mi čípek. Asi něco na urychlení, nebo tak.
Ještě chvilku jsem ležela na sále. Sestra mi přinesla něco k podpisu ani nevím, co to bylo.
Pak přišla druhá sestra a zavedla mi klystýr (velice nepříjemný pocit), došla jsem si na toaletu a šla zpět k posteli. Tam jsem ucítila, jak ze mne něco doslova vytrysklo (plodová voda), zazvonila jsem na sestřičku ta přiběhla. Kaluž, která po mne zůstala vytřela a odešla. Zůstala jsem opět sama. Netušila jsem, proč u mne není Michal (chtěl být od začátku porodu semnou) ale než jsem se stihla na cokoliv zeptat, ucítila jsem až bolestný tlak v konečníku a na močovém měchýři. Po něm následoval jeden velice silný stah a já jsem jen stihla zazvonit na sesternu. Vše se seběhlo v takové rychlosti. Náhle jsem ležela na posteli, kterou upravili a vypadala jako křeslo na gynekologii. Na ni mne posadili a jediné, co jsem zaregistrovala byl doktorův pokyn tlačte. Po pravdě jsem po ničem jiném ani netoužila než tlačit. V posledních okamžicích jsem měla pocit, že už to nezvládnu, že to vzdám. Pak jsem zaslechla, že už vidí hlavičku. To jako by do mne vdechlo novou sílu a ze všeho co ve mne kdy bylo jsem naposledy zatlačila tak silně jak to jen šlo.

Ozval se něčí hlas, že je dítě venku. Náhle jsem pocítila obrovskou úlevu a radost když jsem zaslechla, jak moje holčička z plna hrdla zaplakala. V duch jsem si poblahopřála a řekla sama sobě: "zvládla jsi to"!!!

Malá vážila 2950g a měřila rovných 47 cm.
Překypovala jsem pýchou, když mi moji malou sestra přinesla čistou omytou v červené dece a s kulichem na hlavě. Byla naprosto dokonalá. Maličkaté prstíčky a krásná růžová barva, a spoustu černých vlásků. V první chvíli jsem si řekla, že je podobná mne. A první co bylo, když jsem ji uviděla bylo, že jsem jako blázen začala počítat její prstíčky. Všechno mi tehdy bylo jedno. Konečně, konečně po tak dlouhé době jsem držela svou nádhernou dcerku v náručí.

Dostala jsem však jen velice krátký čas na to, abych ji poznala. Jen 15 minut. Tolik času nám Bůh dopřál, abychom spolu strávili. Jen na okamžik otevřela očička a já ji zašeptala, že ji miluji ať spinká.

Pak očička zavřela a usnula tak tiše a bezelstně. Svírala můj prst ve své tak maličké horké dlani. Netušila jsem, že se něco stalo. Jen usnula. Pak přišla sestra, že dítě musí prohlédnout dětská lékařka. Podívala se mi do náručí a náhle byla bílá až zelená. Nechápala jsem proč?!, co znamenal ten děsu plný výraz v jejích očích. V mžiku odběhla pryč a za krátkou chvíli se vrátila i s doktorem. Ten mi moji Kristýnku doslova vytrhl z náručí a odběhl s ní do jiné místnosti. Byla jsem vyčerpaná, nemohla jsem vstát, abych se rozeběhla za ním.
Strašně jsem se vyděsila. Měla jsem až zlost, že někdo takhle zachází s mým dítětem.
"přece se nic nestalo": říkala jsem si v duchu. Nic to není. Moje holčička je živá, je v pořádku viděla jsem ji, slyšela jsem její pláč. Cítila jsem její teplo, dívala jsem se ji do očí.

Po nekonečné chvíli se ve dveřích pokoje objevil lékař s prázdnýma rukama.
"kde je moje dítě": ptala jsem se beze slov. Doktor jen zakroutil hlavou a řekl, že se nedalo nic dělat. V tom okamžiku se kolem mne shromáždilo několik lidí a já začala padat.. nevím, zda jsem omdlela, nebo dostala něco na spaní. Jen jsem cítila, že se propadám do nekonečné černé až vesmírné prázdnoty a v uších mi zněla spousta hlasů, které jsem neznala.
Pokusila jsem se křičet, ale nikdo mne neslyšel. Nešlo to. Nemohla jsem otevřít oči ani ústa.

Probudila jsem se až ráno. Má náruč byla prázdná a já teprve začínala chápat, co se stalo.
Za krátkou chvíli se dveře otevřely a v nich stál Michal. Tak zničený jak jsem ho nikdy neviděla.
Zmohl se jen na tiché: "viděl jsem ji": pak se zhroutil na mou postel a oba jsme se pevně objali.

Byl to neskutečný okamžik. Okamžik nevýslovné touhy, bolesti, zklamání smíšených pocitů toho, že jsme zklamali, že jsme někde udělali chybu. Ještě dlouho jsme si plakali v náručí. Objetí nám však dodávalo sílu jít dál ačkoliv ani jeden z nás nechtěl jít dál. Já chtěla spát a zaspat co se stalo. Nevěřit tomu. Probudit se z té zlé noční můry, která mne pronásledovala. Na každém kroku. Budila mne a budí stále. Z okolních pokojů se šířil dětský pláč a já měla ruce prázdné. V jediné vteřině se mi celý svět otevřel a ve druhé se sesypal jako domeček z karet. Zhroutil se. Rozplynul se ve vzpomínku. Nebylo pomoci, nebylo odpovědí. Nebylo mé vytoužené dcery.

Nezbylo nám nic. Jen prázdné dlaně a oči pro pláč.

Návrat domů byl asi tím nejhorším okamžikem od kruté pravdy.
Vešla jsem do dveří nového svého bytu a oproti mne byl prázdný pokoj.
Vešla jsem do něj. Vše bylo stejné jako když jsem odsud odcházela. Je to jen 5 dní a tak veliká změna? Ne!!! To není pravda. Padla jsem na koberec a nezmohla se na jediné slovo. Na jediný pohyb. Upírala jsem oči na prázdnou postýlku s bílými nebesy a ptala se Boha: "za co?", čím jsem si to jen zasloužila? Co jsem provedla tak zlého, že mi nebylo dopřáno být se svým děťátkem? Avšak stalo se.

Lidé se mi vyhýbají, nemám chutť ráno vstávat, nemám chuť večer chodit spát. V noci mne budí dětský pláč ale když se probudím je přede mnou jen holá zeď.
Nezbývá mi než přetrpět svůj žal s žít. Protože vím, že se jednou se svou maličkou setkám v nebeských výšinách a tam si vynahradíme všechen náš ztracený čas..



« Vzpomínka na Kristýnku