Naše beruško Aninko!
Příroda nám dopřála,
abychom se těšili z Tvé přítomnosti
jen několik měsíců v roce 1999.
Od té doby cítíme velkou bolest z Tvého odchodu,
rána se nezahojila a tušíme, že je doživotní...
Naštěstí máme u sebe Tvé dva malé brášky, Adámka a Tomáška,
ale místo po Tobě... je stále strašně prázdné.
Máme pořád pocit, že jsi někde malinká, bezmocná, sama a opuštěná...
Na Věčnost nevěříme, ale možná existuje nějaké Někde,
kde se potkáme a naše společné soužití bude delší a šťastnější...
Moc bychom si to přáli...

Moc Tě milujeme !

maminka, tatínek a bráškové